Od příštích partnerů máme jistá očekávání, přičemž některá jsou řekněme klišé, jiná ale dokážou překvapit. Zeptali jsme se na ty Vaše.
Časem zamilovanost přirozeně vyprchá a před Vámi stojí jeden velký úkol: kompromisy ve vztahu. Jak je nejlépe řešit a jakým způsobem partnera v případě problémů oslovit, aby se zamezilo zbytečným konfliktům? Nejenom na to jsme se ptali v našem interview. Odpovídala známá koučka Magdalena Vokáčová.
O čerstvě zamilovaném páru by se dalo říct, že oba jsou jako jedno tělo a jedna duše. Po pár letech však zamilovanost většinou vyprchá a partneři přestávají „vidět přes růžové brýle“. Jak se s přechodem do této nové fáze ve vztahu nejlépe vypořádat?
Nejjednodušší je se růžovým brýlím hned v té první fázi vyhnout. Problém zamilovanosti je v tom, že jsme ochotni proměnit sami sebe, abychom se k tomu druhému více hodili, abychom k němu tzv. lépe pasovali.
Pokud se snažíme ve vztahu předstírat, že jsme někým jiným, stejně dřív nebo později vyleze na povrch, kdo jsme, co nás baví a po čem toužíme. Zpočátku vážné známosti se dá krásně hrát na někoho jiného, protože se vidíme pár hodin denně, jsme upravení a převážně se spolu dobře bavíme. Nikdo však nevydrží hrát takové divadlo dlouhodobě.
Často tak nejsme zamilovaní do skutečného partnera jako spíš do jakéhosi vysněného ideálu, který nás v našich představách navíc neskonale miluje. Nejlepší je proto uvědomit si hned zkraje, jak moc je takové předstírání nevýhodné. Tato naše snaha něco předstírat je vlastně slabost a svědčí o tom, že sami neumíme přijmout to, kým jsme. Je to otázka sebevědomí a na něm se dá vždy pracovat.
Vezměme si příklad. Ze začátku vztahu spolu chodili hodně ven: do kina, do restaurace a na koncerty. Po několika měsících společného bydlení však oba tráví veškerý společný volný čas před televizí, přičemž jeden z partnerů je spíše společenský typ a tiše tím trpí. Má obavy promluvit, aby neohrozil vztah – vždyť spolu bydlí jen krátce a třeba se to zlepší… V čem by se nikdy neměli dělat kompromisy ve vztahu?
Předně by člověk neměl lhát sám sobě a vymýšlet kompromisy sám pro sebe. Když shrnu zkušenosti klientů, problém často spočívá v tom, že my neumíme pojmenovat, že nám něco vadí, a neumíme určit, co přesně to je. Když už je někdo v takové fázi, že si to uvědomí a dokonce to i pojmenuje, tak to začne říkat partnerovi hodně nevybíravou formou.
Pokud vezmu váš příklad s televizí. Místo aby například partnerka začala partnerovi říkat, že ho má ráda, a že by si přála s ním zajít do kina, na večeři apod., tak začne „rýpat“: ,,To jsem si mohla myslet, že tě najdu zase před bednou! Co jsem taky mohla čekat, viď? To na začátku bylo samý miláčku sem, miláčku tam, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají!“
Partner, který byl v první fázi rád, že přichází jeho žena, se ještě nestihnul vzpamatovat z nečekaného útoku, zatímco jeho přítelkyně už ukončila monolog prásknutím dveří. Pokud byl před tím ochotný televizi vypnout, teď před ní bude uraženě sedět a dobrovolně přebíjet své pocity štěstím reklamních spotů.
Vztah je založen na komunikaci a z vlastních zkušeností vím, že pokud jde o kompromisy ve vztahu, tak vlastně vždy umíme určit jejich pravou míru, pokud se díváme na vztah našeho kamaráda. Kompromis je společná zkušenost toho, co nám společně funguje. To je potřeba jednak zjistit, uvědomit si to a pak o tom společně mluvit. Jedno obecné řešení neexistuje.
Jak by měl partner hovořit o svých přáních a tužbách vyžadujících ústupek toho druhého a existují nějaká komunikační tabu? Vezměme si třeba příklad s přemírou večerů před televizí.
Pokud potřebujeme něco vyřešit ve vztahu, máme my ženy tendenci řešit to v nejnevhodnější chvíli. Přišli jste například oba pozdě a jste hrozně unavení. Váš partner je navíc nervózní, protože má před důležitou prezentací, a navíc musí brzy ráno vstávat. Muži naopak před problémy zavírají oči.
Všeobecně je výhodné nejprve ve vztahu zvednout náladu a dodat mu tím energii. Teprve potom bychom měli řešit problémy. Pokud řešíme vztah tehdy, kdy chybí energie, jsme jako ve člunu, který se snaží přeplout vyschlou řeku, prostě to dře a drhne. Ve chvíli, kdy vytvoříme ve vztahu dobrou náladu, jako bychom připustili vodu do koryta řeky.
Za tabu považuji jakékoliv ponižování toho druhého, jeho parodování nebo útok na jeho rodinu. Například výroky typu: „Jsi úplně stejná jako tvoje matka.“ Klientům vždy doporučuji mluvit o sobě a o svých pocitech a ne o tom druhém.
Představte si, že Vám klient poví: „Raději nadmíru ustoupím ze svých zvyků a zásad, než zůstat bez partnera.” Co byste mu nebo jí poradila?
Nechala bych si popsat, jak vypadá obyčejný den tohoto páru. Mám zkušenost, že popis jednoho dne ušetří mnoho času a vysvětlování, protože zobrazí konkrétní situace onoho vztahu.
Ve vztahu se často cítí omezovaní hlavně sobečtí a manipulativní lidé. Očekávají totiž, že se všechno bude vyvíjet podle jejich představ a kompromisy ve vztahu jsou jim cizí. Dál bych s klientem pracovala konkrétně na tom, jak přesně by to vypadalo, kdyby nemusel ustoupit ze svých zásad a zároveň by dokázal mít spokojený vztah.
Kdybyste měla dát našim čtenářům 3 podle Vás nejdůležitější rady, jak úspěšně dělat kompromisy ve vztahu, které by to byly?
Dovolím si čtyři: Mějte se rádi. Komunikujte, co chcete, namísto toho, co nechcete. Ověřte si, že jde o „vyrovnaný byznys“. Pracujte na svém sebevědomí.
Magdalena Vokáčová se již přes 15 let věnuje koučování pro velké korporace u nás a v zahraničí, kde vede tréninky a terapeutické workshopy. Zaměření na udržitelný rozvoj osobnosti obohacuje také o herecké semináře určené pro všechny, kteří se chtějí lépe poznat a umět ovládat v nečekaných situacích. Často ji můžete vidět také v televizi nebo si přečíst její rady v tisku. Více informací se dozvíte na stránkách www.vokacova.com
Související články
