U nás svůj vysněný protějšek mohou najít všichni; jak mladí, tak ti ve vyšším věku. Mnoho příběhů našich uživatelů po celém světě jsou toho důkazem. Dokážeme Vám, že na lásku…
Pan Jiří a paní Božena Gazdovi se poznali před více než 50 lety. Přestože za dobu svého vztahu museli překonat různé obtíže i rozdíly charakteru, vychovali spolu 3 děti a jsou dodnes šťastní. Jak by jeden druhého nejvíce potěšili a co radí ostatním párům? Ke svátku zamilovaných Vám přinášíme rozhovor plný lásky s manželi, kteří letos oslaví zlatou svatbu.
Jak jste se poznali?
Paní Božena: Bylo to díky mojí sestře, která pracuje na nádraží v Nezamyslicích, konkrétně v srpnu roku 1961. V nezamyslické sokolovně tehdy probíhala železničářská zábava a Mařenka, má sestra, tam nechtěla jet sama a tak jsem ji doprovodila. Jiří přišel napřed požádat o tanec naši Mařenku, na druhý tanec už ale přišel pro mě a celý večer až do konce té zábavy pak tančil jen se mnou. Nakonec jsme spolu jeli vlakem, on vystoupil v Tištíně, já v Morkovicích…
Takže to byla láska na první pohled?
Paní Božena: Asi ano. První večer, co jsme se poznali, pro mě opravdu chodil pořád. A hned na druhý den jsme měli domluvenou schůzku, přijel za mnou na motorce se svým kamarádem z Mořic. Jenže jsem se na něj načekala. Procházela jsem se venku, byla bouřka, pořád nikdo nejel… Ale nakonec si pro mě přijel.
Když pak přišel čas, bylo težké se rozhodnout, že se vezmete?
Pan Jiří: Inu, obyčejně se v páru chce vdávat žena… A já jsem se ještě nechtěl ženit.
Paní Božena: Chodili jsme spolu 2 roky. Samozřejmě, že jsem nebyla ješte stará, bylo mi 22 let. Ale tehdy se už v tom věku bral kde kdo, tak jsem řekla, ať se vezmeme. Jiří ale moc nechtěl. Ne, že by náš sňatek proběhl pod nátlakem. Ale Jiřímu se do svatby nechtělo, navíc jeho otec byl toho názoru, že je moc mladý. No ale přece bychom spolu nechodili 5 let! Možná, kdyby mi bylo 18, ale jako dvaadvacetiletá jsem si zkrátka řekla, že není na co čekat. Dnes se někteří berou v 28 a tak dále. Anebo také vůbec.
Kdy přišel ten okamžik, kdy jste si řekli: „Jsme připravení se vzít“?
Pan Jiří: To bylo jednostranné rozhodnutí této ženy. Ta se chtěla vdávat.
Paní Božena: Chtěla jsem, abychom se vzali v září toho roku, protože je to na svatbu nejlepší měsíc. Brali jsme se tedy po 2 letech vztahu.
Vybaví se vám situace, kdy jste si vzpomněli na svatební slib, že spolu budete v dobrém i ve zlém?
Pan Jiří: Jéje, a kolikrát!
Paní Božena: Říkávala jsem, že kdybych byla bývala věděla, že bude mít Jiří takovou blbou povahu po otci, tak bych si ho bývala nevzala! Časem se ty vlastnosti zkrátka projeví.
Pan Jiří: Já nikdy o nějakém rozchodu neuvažoval, to spíš moje žena byla někdy taková… hodně výbušná.
Paní Božena: Ano, já někdy zuřila (oba smích). Na začátku jsme měli neshody, kam půjdeme bydlet. Jiří nechtěl jinam, než do Tištína, což se mi nezamlouvalo. Ale nakonec jsem ustoupila a žijeme zde dodnes.
Co máte jeden na druhém nejraději?
Paní Božena: To se nedá tak všechno honem říct… Vždycky jsem měla ráda tmavé typy – tmavé vlasy, černé oči. Jiří má sice oči modré (smích), ale byl vysoký a zkrátka se mi líbil.
Pan Jiří: Já bych řekl, že jsme oba úplně jiní.
Paní Božena: Ale vždycky jsme si rozuměli.
Čeho si na tom druhém vážíte a čím se umíte navzájem potešit?
Pan Jiří: Víte, co by potěšilo mou ženu? Kdybych položil na stůl tisícovku nebo celou výplatu, a řekl, ať si s tím dělá, co chce.
Paní Božena: No a co by potěšilo Jiřího? Já mu udělám radost, když má dost piva, dost česneku a když ho nechám dívat se na Šlágr! A čeho si na něm vážím? Je pracovitý a vždy to uměl s dětmi. A umí to i s vnoučaty!
Myslíte, že jste si na sobě začátku vztahu vážili jiných věcí? Změnilo se v tomto ohledu něco?
Paní Božena: My se změnili. Je to zkrátka vývoj a jsme rádi, že jsme spolu vydrželi. Přece jenom to letos 21. září bude 50 let!
A nudili jste se za tu dobu někdy, zažili jste manželský stereotyp?
Paní Božena: Já jsem se nenudila nikdy.
Pan Jiří: Co jsi v důchodu, tak se nudíš pořád.
Paní Božena: Řekla bych to takto: Jiří mi někdy leze trošku na nervy, ale ne že bych se nudila, to teda rozhodně ne. Takže možná v tom to vězí – tím, že to není dokonalé, tak se prostě nemám kdy nudit.
Pan Jiří: Je zkrátka rozdíl, chodit každý den do práce, a přijít domů jenom na večer. Teď spolu trávíme mnohem víc času, takže to možná překvapivě vyžaduje víc tolerance jeden k druhému, než kdy předtím.
Paní Božena: Ano, je to tak. Jiří je v důchodu 13 let a já už 16. Ale že bych se někdy nudila, to mi nikdy nepřipadlo.
Souhlasíte, že by si muž měl zachovat koníčky z mládí?
Paní Božena: Naprosto souhlasím. Jiřího záliby jsou zvířata a pole, a v tom mu nebráním. Ale když si třeba čtu, protože mám čas, má Jiří pocit, že nic nedělám, protože on sám čte nerad.
Jak jste zvládli výchovu tří dětí?
Paní Božena: Řekla bych, že dobře; shodli jsme se. Těžké bylo, když Jiří pracoval a chodil pozdě domů, na nějakou výchovu mu pak ani nezbyl čas. Ale nějaké dělení výchovy jsme nikdy neřešili. Pochopitelně, když třeba kluci něco sbíjeli v dílně, tak jim Jiří pomohl a poradil, ale jinak jsme to neřešili. Náš syn Jirka nám někdy řekne: „Dobře jste nás vychovali…“ Tak snad je to pravda.
A jak se vám změnil život, když odešly děti z domu?
Pan Jiří: Život se změní, ale zas ne tolik. Děti sice odešly, ale to nevadí, protože nejsou daleko, jsme s nimi ve styku. Každý týden se alespoň s jedním z nich vidíme.
Paní Božena: Třeba když byly děti malé, nemohla jsem si tolik číst – a já čtení miluju. Ale to je malá věc. Mít čas na čtení a mít děti doma, to jsou úplně rozdílné hodnoty.
Kdybyste měli kouzelnickou hůlku a mohli páru novomanželů dát do vínku nějakou vlastnost, která by jim měla pomoct překonat nesnáze manželství, která vlastnost by to byla?
Paní Božena: Člověk musí brát mnoho věcí s nadhledem. Kdyby človek na tom druhém uměl pojmenovat jen to špatné, tak by se každý musel zákonitě hned rozejít. Takže důležité vlastnosti jsou nadhled a tolerance. Nikdo není dokonalý. A jestli někdo čeká zázraky, nebo že partnera předělá, ať s tím nepočítá. To by byla naivní představa.
Pan Jiří: Já k tomu řeknu něco jiného, z opačného konce. Když se někdo rozvádí, myslí si, že tím vyřeší svoje problémy. Obvykle to je ale tak, že má pak problémů ještě víc a má je na celý život. Takový člověk asi nebude spokojený nikdy. Namísto, aby se k težkostem člověk postavil čelem, uhne, uteče. A to je špatný životní přístup.
Paní Božena: Spousta rodičů dneska vychovává děti příliš benevolentně a to je špatně. Rodiče v dětech pěstují pocit, že můžou všechno. A tento pocit se s nimi potom táhne až do dospělosti. Svoji individualitu pak chápou jako neomezenou svobodu, takže nejsou schopní obětovat se pro partnera a tolerovat ho.
Pan Jiří: A proto se tolik lidí rozvádí.
Chtěli byste také s někým sdílet svůj život? Klikněte na banner níže a zaregistrujte se:
Máte-li dotaz ke členství či uživatelskému kontu, navštivte naši stránku Péče o zákazníka. Máte dotaz ke článku? Napište nám na [email protected]
Související články
